CYRUS CHESTNUT TRIO

Země: Spojené státy/Dánsko

Cyrus Chestnut - piano

Jesper Lundgaard - kontrabas

Johnathan Blake - bicí

Cyrus Chestnut

je hudební autoritou, využívá vlivů klasiky, spirituálu a jazzu k pobavení a získání posluchačů. Jako jeden z nejrespektovanějších světových pianistů je veleben v různých jazzových publikacích a měl pravidelnou rubriku v New York Times díky jeho unikátnímu hudebnímu stylu. Jako významný kapelník a dirigent vystupoval na předních světových pódiích a festivalech jako John F. Kennedy Center for the Performing Arts, Montreux Jazz Festival, North Sea Jazz Festival, Jazz at Lincoln Center, Montreal Jazz Festival, Umbria Jazz Festival, Monterey Jazz Festival a New Orleans Jazz Fest. Cyrus je absolventem vrcholných amerických hudebních institucí, včetně Peabody Preparatory a Walden School a jeho hudba je ukázkou disciplíny a respektu k prvotnímu vzdělávání, které ovlivnilo jeho současný sound. Po studiích na Peabody a Walden School exceloval Cyrus jako student na Berklee College of Music, kde získal ceny Oscara Petersona, Counta Basieho a Quincy Jonese za své mimořádné schopnosti a nadšení ve svém oboru. Na Berklee studoval jazzovou kompozici a aranž a než školu dokončil, zahrál si s řadou legend jako byli Dizzy Gillespie, Joe Williams a Tommy Flanagan. Po ukončení studia na Berklee pokračoval v dalším hudebním vzdělávání a v uznáních jako doprovod jazzového zpěváka Jona Hendrickse v letech 1986-88, s trumpetistou Terrencem Blanchardem a saxofonistou Donaldem Harrisonem 1988-90 a s jazzovou legendou Wyntonem Marsalisem 1991. Repertoár kapelníka Cyruse Chestnuta je obrovský a objevil se ve filmech jako Kansas City a Piano Grand: A Smithsonian Celebration. Po první nahrávce v roli kapelníka v roce 1989 rozšířil Chestnut svůj repertoár jako učinkující i dirigent tím, že pracoval s umělci různých žánrů. S více než tuctem studiových alb pokračuje v experimentech s navyklou integrací soundů jazzu, spirituálu a klasiky, které zrcadlí jeho dědictví a uměleckou identitu. Tím, že se u něj prolíná zkušenost sakrálního dirigenta s akademickým vzděláním, proplouvá úspěšně prchavými hranicemi žánrů. Toto obratné „vyvažování” se skvěle ukázalo ve spolupráci s legendární Kathleen Battle v „So Many Stars” a „Underground Railroad” a v současné studiové nahrávce z roku 2014 s názvem „Midnight Melodies”. Chestnut, bohem nadaný muzikant, kapelník, pedagog a mentor, prošel hudební krajinou a zanechal po sobě nesmazatelnou stopu stejně jako mnozí z legend, se kterými spolupracoval dlouhá desetiletí. Legendy jako Betty Carter, Jon Hendricks a Wynton Marsalis ho ovlivnili a byli jeho mentory v průběhu let. Nedávným jmenováním do učitelského sboru hudební fakulty prestižní Howard University pokračuje Chestnut s respektem k odkazu mentorství tím, že přednáší další generaci hudebníků o jazzovém piánu a improvizaci. Jmenování je pokračováním jeho dřívější práce na hudebních táborech, veřejných školách a univerzitách a umožňuje mu dělit se o své hluboké znalosti. Má zájem o výuku a společenskou práci a byl jmenován na základě toho, že je jedním z nejslavnějších jazzových interpretů.

Jesper Lundgaard

narozen v Dánsku 1954. V jedenácti začal hrát na kytaru, v šestnácti na basu. Jesper studoval hudbu na univerzitě v Aarhusu od roku 1976. V místním jazzovém klubu Tagskagget, kde byl aktivní, měl možnost se setkat s americkými huebníky jako Dexter Gordon, Eddie Lockjaw Davis, Roy Eldridge, Joe Newman, Benny Waters, Bud Freeman, Hal Singer, Harry Sweets Edison, Thad Jones, Mel Lewis, Stanley Cowell, Pepper Adams, Howard McGhee, Doug a Jimmy Raney. V roce 1978 se Jesper připojil k orchestru Thada Jonese/Mela Lewise a s hudebníky, kterými byli Bob Rockwell, Jim McNeeley, Dick Oats, Richie Perry a Steve Coleman, se zúčastnil tříměsíčního turné po Evropě. V roce 1979 se přestěhoval do Kodaně. Od roku 1980 zdomácněl jako basista v Jazzklubu LaFontaine, vedle příležitostných vystoupení v Jazzhousu Slukefter v Tivoli a ve známém klubu Montmartre. V té době začal nahrávat u labelů Steeplechase a CrissCross spolu s hudebníky jako Bobby McFerrin, Michell Petrucianni, John Scoffield, Duke Jordan, Benny Carter, Teddy Wilson, Jay McShann, Red Norvo, Dorothy Donegan, Phineas Newborn, Mose Allison, Buddy Tate, Bud Johnson, James Morrison, Stanley Turrentine, Tommy Flanagan, Buck Clayton, Anita O’Day, Frank Foster, Bud Shank, Frank Morgan, Lee Konitz, Slim Gaillard, Chet Baker, John Lewis a Milt Jackson a další. V 80.letech byl také členem kapely Eclipse Thada Jonese, skupiny Radio Jazz Group a Almost Big Bandu Ernieho Wilkinse. Zároveň se účastnil mnohých světových turné, včetně evropských s triem Tommyho Flanagana a japonských s triem Duka Jordana. Lundgaard vystupoval a/nebo nahrával s umělci, mezi nimiž byli také Horace Parlan, Dannie Richmond, Eddie Harris, Larry Coryell, Teddy Edwards, Frank Foster, Paul Bley, Warne Marsh, Lou Levy, Peter Leitch, Curtis Fuller, Art Farmer, Benny Golson, Mickey Tucker, Billy Hart, Richard Boone, Sahib Sihab, Idrees Sulieman, Palle Mikkelborg, Bent Jadig, Jesper Thilo, Butch Lazy, Jukkis Uotila, Alex Riel, Allan Botchinsky, Vincent Nilsson, Anders Widmark, Andreas Pettersson, Jan Lundgren, Nils Lindberg, Jan Allan, Bernt Rosengren, Phil Woods, Sonny Murray, Muhal Richard Abrams, Kirk Lightsey, Eddie Gladen, George Cables, Kenny Drew, Terry Gibbs, John McNeill, Joe Bonner, Keith Copeland, Boulou Ferré, Anders Lindskog, Bob Brookmeyer, Paul Quinichette, Wild Bill Davidson, Putte Wickmann, Red Norvo, Arne Domnerus, Niels Lan Doky, Diana Krall, Daniel Humair, Eartha Kitt, Joachim Kühn, Toots Thielemanns, Adam Nussbaum, Wynton Marsalis, Ellis Marsalis, James Moody, Barry Harris, Hermeto Pasqual, NeNe a Illinois Jacquet. Byl členem kvarteta Jorgena Emborga, tria/kvarteta Benta Jadiga, kvarteta Boba Rockwella, Dánského Radio Big Bandu a kvarteta Svenda Asmussena. V 90.letech cestoval s triem Hanka Jonese (bubeník Idris Muhammad) a také s kapelou Trumpet Kings (Clark Terry, Snookie Young, Harry Sweets Edison, Joe Wilder a hostující Doc Cheatham). V roce 1994 s vlastní kapelou Repertory Quartet vydal 6 alb během 6 let. V roce 2002 Lundgaard prodělal srdeční infarkt a na čas se odmlčel. Během rekonvalescence vystupoval pouze jako studiový doprovod, a sestavil nové trio, s kterým vydal album „Celluloid”. Vedle aktivního hraní vybudoval Lundgaard vlastní Loft Studio, kde působí jako nahrávací technik, které vydalo víc než 40 alb. Během let se občas zabýval vyučováním, pořádal masterclasses v Rotterdamu, Curychu a Helsinkách. Objevil se na stovkách alb jako doprovod i sólista. Stylisticky se nechal Lundgaard inspirovat jazzovými basovými velikány jako Ray Brown, Sam Jones a Oscar Pettiford, ale i modernisty jako Ron Carter, Scott Lafaro, Eddie Gomez a Stanley Clarke. Poslech dnes už legendárního Niels-Henninga Orsteda Pedersena v něm probudil zájem o neforemný nástroj, ukázal mu, že je možné instrument virtuózně ovládat. Lundgaard se pokouší mísit lyrický styl s elegancí, charakteristický pro mnohé skandinávské basisty, s pevným a poctivým rytmickým základem, užívaným mnoha americkými basisty. Lundgaard pracoval s každým známým jazzovým stylem, avšak v podstatě je považován za moderního beboppera.

Johnathan Blake,

jeden z nejkvalifikovanějších bubeníků své generace, se osvědčil jako dokonalý a nekonečně všestranný hudebník — „naprostý modernista” – tak ho nazval John Murph z NPR (National Public Radio). Blakeovo nadání pro kompozici a vedení kapely, tak dovedně demonstrované na jeho debutové nahrávce z roku 2012 „The Eleventh Hour”, svědčí o mnohaletých živých i studiových zkušenostech napříč estetickým spektrem. Během roky trvajícího působení v kvintetu Toma Harrella, triu Kennyho Barrona a v dalších vrcholných skupinách získal Blake výhodu dlouhodobého vystavování se vlivu soudobých velikánů, ne-li i předešlých. Svou efektní, evokující hrou na bubny a plně vyzrálou uměleckou zručností zanechal i on obrovský dojem na stávající jazzmany jako Hans Glawischnig, Alex Sipiagin, Donny McCaslin, Avishai Cohen, Omer Avital, Patrick Cornelius, Michael Janisch, Shauli Einav, Jaleel Shaw a další. Dodnes se Blake objevil na více než 50 albech.

Johnathan Blake, narozen ve Filadelfii 1976, je synem slavného jazzového houslisty Johna Blakea Jr. On sám je stylistickým chameleonem a významnou současnou autoritou. Začal v deseti letech s bubny, první zkušenosti s vystupováním získal se skupinou Lovett Hines Youth Ensemble, vedenou známým filadelfským jazzovým pedagogem. Už v té době na Hainesův popud začal Blake komponovat vlastní muziku. Později působil se saxofonistou Robertem Landhamnem v jazzové skupině mládeže na Settlement Music School. Blake absolvoval George Washington High School a pokračoval ve studiu uznávaného jazzového programu na William Paterson University, společně s Rufusem Reidem, Johnem Rileym, Stevem Wilsonem a Horacem Arnoldem. V té době začal hrát profesionálně v Oliver Lake Big Bandu, s Royem Hargrovem a Davidem Sanchezem. V roce 2006 dostal odměnu ASCAP pro mladé jazzové skladatele a v roce 2007 získal titul Master v oboru skladatelství na Rudgers University. Tam studoval s Ralphem Bowenem, Conradem Herwigem a Stanley Cowellem. Blake, hluboce přesvědčen o roli Filadelfie coby historického nervového centra americké hudby, sám se stal součástí legendárního odkazu tohoto města – ne jenom jazzového, ale i soulového, R&B a hip-hopového. V mnohém je pokračovatelem filadelfských mistrných bubeníků jako Philly Joe Jones, Bobby Durham, Mickey Roker a Edgar Bateman, nemluvě o mladších mentorech jako Byron Landham, Leon Jordan a Ralph Peterson Jr. Dnes je Blake sám představitelem filadelfského soundu, popsaného Aidanem Levym v recenzi na „The Eleventh Hour” v časopise Jazz Times jako „závratný pocit trochu ten rytmus nestíhat a hnát se do dalšího.” Možno dodat, že takový přístup se dá pochytit jedině po pravici Mickey Rokera a zažít, jak přesně na činel udeřit. Je to usilovné studium z první ruky, které podporuje a formuje Blakeovo muzikantství. Blakeova účast pomohla Mingus Big Bandu ke Grammy nominaci alb „Tonight at Noon” (2002) a „I Am Three” (2005). To vyneslo Blakeovi místo v kapelách s lídry jako Russell Malone, Randy Brecker, Joe Locke, Ronnie Cuber a s dalšími ostřílenými jazzovými veterány. Skvělý trumpetista Brian Lynch řekl, že „Johnathan Blake je bezkonkurenční mezi mladými bubeníky pro jeho průzračnost úderu a výraznost swingu.” Blake je lídr vizionář a navíc má schopnost využít různorodých talentů spoluhráčů, což dělá z „The Eleventh Hour” jeden z nejpřesvědčujících debutů poslední doby a zcela jistě první nahrávku z mnoha následujících.