Chantel McGregor (UK)

Pětinásobná držitelka British Blues Awards (2011 objev roku, 2012 zpěvačka roku, 2013 zpěvačka roku, 2013 kytarista roku, 2014 kytarista roku)

Kdyby měla tahle dívenka, nyní sedmadvacetiletá, na hlavě zaječí ouška a netřímala v ruce kytaru, řekli byste, že vypadla z titulní stránky Playboye. Platinové blond háro, šatičky takřka plesové, zasněný výraz - prostě perfektní mladá dáma.

Jenže tahle panenka Barbie smaží bravurně ty nejlepší bluesové licky a přitom vypadá, jakoby se právě jen tak koketně procházela kolem. Dlouhé brvy mrkající nad očima nevinné laně ostře kontrastují s impozantními zvuky, které ždímá ze své kytary. I její zpěv je velmi vyzrálý, s bezvadným frázováním, ač bývá někdy opomíjen. Když si na jejím webu prohlédnete recenze v sekci Press, uvidíte jen samou chválu a superlativy - osobitý zvuk i tón, precizní a neuvěřitelně uvolněný styl, vynikající smysl pro dynamiku, fantastická sóla se strhujícím vyvrcholením...

Všechno je improvizace a žádné sólo, kromě stěžejních figur, neuslyšíte nikdy dvakrát. Umí navázat kontakt s posluchači, možná také díky svému odzbrojujícímu holčičímu chichotání. Objevila se po boku hvězd, jako je americký „guitar hero“ Joe Bonamassa (takový její guru) a sestra Johna Bonhama Deborah. Je s podivem, že tahle kytarová princezna z Bradfordu v severní Anglii dosud nevydala oficiální CD a že o ní nenajdete jediný odkaz v češtině.

Už jako malé robě si uvědomila, že když vezme do ruky kytaru, tak vzbudí pozornost - hlavně svého otce, jemuž ten nástroj patřil. Takže bylo nevyhnutelné opatřit pro ni její vlastní kytaru a dostala ji ve věku tří let. Samozřejmě nejdříve tu akustickou a poloviční. Opravdu učit se na ni začala až v sedmi, ale brzy přišla na to, že elektrická kytara má nejen užší a pro malé ručky pohodlnější krk, a tím pádem dohmat, ale také že vyrábí mnohem větší hluk. Po mnoha hodinách výuky a rámusu se v osmi letech stala nejmladší žákyní Rockschool, kde objevila další novinku - pokud chcete opravdu zaujmout, měli byste u hraní i zpívat! Rok se sešel s ro(c)kem, a ve dvanácti už se účastnila proslulých jam sessions v Melbourne Hotelu v rodném Bradfordu. Kolegové hudebníci jí fandili a podporovali její úsilí, a s jejich pomocí se brzy vypracovala v neuvěřitelnou rockovou a bluesovou muzikantku. Získala nálepku zázračného dítěte a zájem nahrávacích společností na sebe nedal dlouho čekat. Bylo jí však řečeno jejich A & R ředitelem, že sice skvěle zpívá, ale dívky přece takhle na kytaru nehrají! Proto jí doporučil změnit styl, už z toho důvodu, aby „neděsila chlapce“. Jenže tvrdě narazil - Chantel si pevně stála za svým.

„Je to jejich problém! Já se měnit nebudu!“ prohlásila a brzy na to už vystupovala ve státní televizi a v různých rádiích.

Setkání se dvěma renomovanými producenty ji pak načas přesměrovalo od živého hraní k nahrávání a skládání muziky. Nevystupovala téměř čtyři roky, protože - jak známo - když se do něčeho vloží právníci, všechno dokážou postavit na hlavu!

Po složení maturitní zkoušky v tzv. A-levelu chtěla jít na univerzitu, ale bylo jí řečeno, že tato úroveň je pro přijetí nedostačující. Přihlásila se tedy na světově proslulou konzervatoř v Leedsu (Leeds College of Music for a BTEC in Popular Music), kde dostala cenu za vynikající hudební mistrovství (Prize for Outstanding Musicianship for 2006/7), a kterou absolvovala se stoprocentním prospěchem jako vůbec první student v historii této školy. Promovala s vyznamenáním v roce 2009. Pěkná šprtka, což?

Od roku 2007 vystupuje s kapelou Chantel McGregor Band(Chantel McGregor - kytara a zpěv, Martin Rushworth - bicí, Richard Ritchie - baskytara). Má sbírku osmatřiceti kytar, z nichž k jejím nejoblíbenějším patří MusicMan John Petrucci. Rozhovor jsme dělaly po emailu a musím říct, že je to příjemná osoba, se kterou nebyl nejmenší problém.

Tvůj repertoár je složen převážně z bluesové a bluesrockové muziky. Nelákala tě někdy i tvrdší hudba? Nebo na druhé straně třeba jazz?
Mě velice láká tvrdá muzika, poslouchám žánry jako grunge, metal nebo progressive rock. Mám ráda syrovost kapel jako Nirvana a Stone Temple Pilots, také zvláštní techniku skupin jako Dream Theater a poslouchám i starší heavy partičky, třeba Black Sabbath. Myslím si, že určité části mého hraní jsou více ovlivněny tvrdšími styly než blues. Mám ráda i bluesové umělce, ale přitahuje mě tvrdší tvář blues, ta s heavy riffy a více technickými kytarovými party.
Tíhnu k mnoha různým žánrům, v současné době také k modernímu folku a country - zrovna jsem si koupila mandolínu, takže se asi brzy v mé tvorbě objeví. Mám teorii, že když budu poslouchat úplně všechno a nechávat to na sebe působit, tak se vytvoří jakýsi základ mého hraní, které pak bude unikátní.

Asi musíš hodně cvičit. Jak jsi při tom zvládala školu?
Cvičení je určitě důležitá část při učení se každému umění, ale, upřímně řečeno, víc jsem se naučila jamováním a hraním s jinými muzikanty. Učení písní notu po notě a techniky z cédéček je neocenitelné k získání základního pochopení nástroje. Ale cítit nástroj a naučit se propojit se s ním, na to musíš vypadnout, improvizovat a vystupovat s ním.
Během školy jsem oddělila své vzdělávání od vystupování, a to až tak, že opravdu do té doby, než jsem jí dodělala, nikdo z univerzity o mém vystupování nic netušil. Bylo jednodušší mít tyhle dvě věci separované, abych se mohla plně věnovat škole i muzice a nikdo ze školy mě nemohl odrazovat od hraní.
Studium bylo opravdu těžké, vždycky bylo velmi důležité mít dobré známky a přimět se k získání titulu, protože hudba je tvrdý byznys, kde kariéra nemusí trvat věčně a člověk by měl mít něco, kam se může opět uchýlit.
Hudební vzdělání bylo pro mě důležité v tom smyslu, že jsem získala znalosti a dovednosti pro to, abych mohla pracovat se všemi nápady, jakkoli podivnými.

Kdo je tvým hudebním vzorem? (Například já mám ráda Santanovu muziku i jeho styl hraní, ale mé srdce je naprosto zasaženo tvorbou Neila Younga)
Mám mnoho vzorů. Skutečně miluji hudbu Richieho Kotzena - myslím, že je to skvostný hudebník! Po technické stránce je úžasný, má skvělý feeling a je emotivní, a způsob, jakým píše muziku, je duchaplný.
Líbí se mi extrémní syrovost Neila Younga, v jednom okamžiku dokáže být silný a rozzlobený a ve druhém neuvěřitelně citlivý. V tom podle mě spočívá umění tvořit - být schopen vyvolat emoce, než bys řekl švec, a přimět publikum, aby je všechny procítilo.

Skládáš svou vlastní muziku? Jakým způsobem? Je to něco jako momentální inspirace, nebo dlouhodobý proces?
Zkouším dělat vlastní hudbu tak, že se snažím být systematická - nejdříve hudbu a potom texty, ale nikdy to úplně nefunguje. Udělám nějakou muziku, a nejsem schopná vymyslet slova, nebo si napíšu někde venku text do telefonu, a nevymyslím k němu hudbu. Ale občas si hudba i text sednou. Nebo se naopak prohrabuji hudebním materiálem, který jsem vytvořila před mnoha měsíci, a slova se zničehonic velmi rychle objeví. Dobrá píseň je podle mě ta, která se lidí dotýká, působí na jejich city, třeba je rozpláče, umožní, že se cítí fantasticky nebo že prožívají něco neobyčejného.

Četla jsem ve tvé biografii, že společnost, u které jsi byla ve stáji, tě nutila ukončit na čas koncertní činnost. Můžeš mi říct něco o této epizodě?
Spolupracovala jsem s lidmi z hudebního průmyslu a zrodil se takový nápad, že když se vytvoří nějaký produkt, zůstává na čas takzvaně „under the radar“ - to znamená, že se o něm neví, je nevypátratelný, prostě žádná publicita, koncerty atd. A teprve když se oficiálně vydá, seběhne se dav novinářů a umělec se vynoří jakoby odnikud. Jediná potíž byla v tom, že já miluji živé hraní, to je to, co jsem dělala a dělám celá léta, a nechtěla jsem se toho vzdát.
Co si ráda poslechneš, když chceš relaxovat?

Relaxovat... co to je, haha? Zřídka mívám čas na odpočinek, ale když už, tak poslouchám všechno. Někdo tvrdí, že se nedá relaxovat u rocku nebo nějaké tvrdší muziky, ale já relaxuji doslova u čehokoli. Chodím spát s digitální stanicí Planet Rock - a doufám, že pokud budu poslouchat skvělé muzikanty během spánku, tak se jejich technika podvědomě infiltruje do mé mysli!

Vystupuješ také v zahraničí? Kde? A kde je podle tebe nejlepší publikum?
Mám za sebou pár festivalů v Evropě, a mám-li být upřímná, všechny tyto koncerty za hranicemi Velké Británie byly fantastické, dobře zorganizované. Všechno probíhalo tak hladce, všude báječná pohostinnost, milí lidé a úžasné publikum. Zdá se mi, že venku je trh mnohem větší, podmínky příznivější. Publikum se automaticky zajímá o to, co děláš, a nepotřebuje žádné přesvědčování. Ve Velké Británii se v průběhu recese zavřelo mnoho podniků, hodně kapel trpělo nízkou návštěvností, ale mně se to, bohudíky, nedotklo. Když ale mluvím s jinými kapelami a nebo pořadateli, tak je vidět, že krize zasáhla zábavní průmysl pořádně.

Sleduješ scénu ženských kytaristek?
Snažím se poznat jich co nejvíce, ale speciálně ve Velké Británii jich mnoho není.
Být ženskou kytaristkou je obtížné, ono je to vůbec těžká práce pro kohokoli, ale být holkou znamená navíc předvést se chlapům. Je to nefér, ale bohužel pravda, musíš se snažit dvakrát tolik a ještě trochu víc. Je to těžké, i když se vyskytnou dvě kytaristky na jedné scéně. Jsou automaticky porovnávány a je úplně jedno, že každá hraje naprosto odlišný druh hudby, protože jsou to přece holky a hrají na kytaru, tak přece musejí být stejné. K zešílení!!
Kdyby kytara najednou byla zakázaný nástroj - jaký jiný by sis vybrala?
Foukací harmoniku - dobře se nosí! Ne, vážně. Zřejmě bych se učila na piano, na něj se můžeš doprovázet a stále být frontman. Jenže já na něj moc neumím (stěží jsem zvládla čínské hůlky na jídlo :-)), takže to asi nebude nejlepší nápad. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela a doufám, že ani nebudu mít příležitost.

Chtěla jsi někdy seknout s hraním a věnovat se něčemu jinému?
Ne, nechtěla... ačkoli, když mi bylo asi devět let, nechtěla jsem cvičit, ale hrát si s kamarády venku a dělat normální věci, co děti dělají. Tehdy se moji rodiče rozhodli od